Zpět na seznam novinek

„A“-muži – Slavoj Vyšehrad má od nového roku nového kondičního trenéra. Bývalému brankáři Janu Šebkovi, který svého času dělal dvojku Petru Čechovi v londýnské Chelsea, sice ještě nebylo ani třicet let, přesto má už nyní ve své specializaci velmi solidní renomé. O své práci také hovoří zaujatě a hned je patrné, že je mu nejen prací, ale něčím víc: posláním. Jeho přítomnost u mužstva tak přispívá k optimismu a víře, že za sedm týdnů vstoupí šemíci do jarní části druhé nejvyšší soutěže opravdu dobře připraveni.

Honzo, jaké cesty osudu tě přivály sem k nám na Vyšehrad?

„Dostal jsem v prosinci nabídku od vedení klubu, abych sem šel trénovat. Mám vlastní klientelu a tady mi bylo umožněno, že tu nemusím být denně, nicméně mám jasně nastavenou práci, kterou tady odvedu. Mohu oboje skloubit, a tak mi to vyhovuje.“

Jedná se o fitcentrum Antmann v Nuslích, tedy nedaleko odsud?

„To už je minulost. Před časem jsme otevřeli s kolegou toto pohybově nápravné centrum, tři roky jsme spolu dělali, ale potom jsem se rozhodl, že se osamostatním. Působím teď ve fitku v Libni, kam za mnou jezdí moje klientela. Jinak bydlím na Barrandově, odkud sjedu sem na Vyšehrad i za deset minut. A to je super.“

Jak dlouho a proč vlastně se věnuješ této činnosti?

„Už v posledních letech mé aktivní dráhy mě bavila víc fyzická příprava než fotbal samotný. Z toho mi také jasně vyplynulo, že chci být kondičním trenérem. Až dosud mám za sebou spolupráci s fotbalisty pouze na individuální úrovni, byť i prvoligovými, z hlediska celého týmu je proto Slavoj mou první štací. Měl jsem už nějaké nabídky, Vyšehrad mi však vyšel v mnoha věcech vstříc a umožnil mi skloubit obě zaměstnání. Nebyl tak důvod, proč bych na tuto nabídku nekývnul. Lidské tělo je stále stejné, liší se to jen systémem práce.“

Takže jak dlouho se tím zabýváš?

„Sedmým rokem, už od svých třiadvaceti let. V pohybově nápravném centru jsme měli však jen jednu část sportovců, tou druhou byli lidé například s výhřezem plotýnek, endoprotézou kyčlí, a tak dále. Pravdou je, že řešit patologické stavy je náročnější, než práce se sportovci. Ve své práci využívám stabilizačních i mobilizačních cviků či silového tréninku: dřepy, tahy, tlaky, farmářská chůze, zkrátka tak, aby byl trénink všestranný.“

A teď menší sonda do vlastních řad: v jakém stavu, samozřejmě co se týče kondice, jsi našel naše mužstvo?

„Už v prosinci jsme společně s kolegou, abychom to stíhali, hráče otestovali: chtěli jsme se vyhnout červenému vykřičníku, jak já tomu říkám. A zjistit, jak jsou na tom co do rozsahu kyčlí a jaké mají problémy, než začne příprava. Navíc jsme byli na FTVS absolvovat silově-kondiční testy. Takže jsme už před zahájením přípravy věděli, kde má kdo jaké rezervy.“

A našel jsi hráče ve srovnatelném stavu, nebo naopak v hodně odlišném?

„Fotbal je v prvním řadě založen na kopací technice, na tom, že hráč ovládá práci s míčem. Co se týče fyzických aspektů, rozdíly samozřejmě jsou a vždy budou. Mužstvo silové a kondiční rezervy rozhodně má, to je prostě fakt. Na druhou ligu stoprocentně.“

Jinak řečeno, našel jsi tedy i ty červené vykřičníky...

„Našel, a to jak v síle, tak i v mobilizaci. Ono je to pak vždy o tom, kolik času člověk na práci má a navíc se nelze zaměřit na mnoho věcí současně. Vždy se vypíchne jedna dovednost a té je potřeba se držet.“

Hráče jsi si tedy otestoval, a co dál?

„Vize byla rozdělit je do skupin, v nichž se co nejvíc ustálí, jak budou pracovat. Skupiny se sice mění, například z důvodu zranění či nemoci, ale i tak se nám docela daří cíl v podobě co největší individualizace. Díky tomuto rozdělení do skupin mám čas kluky kontrolovat. Je to logické, šest hráčů se monitoruje či kontroluje mnohem lépe, než třeba čtyřiadvacet, zda dělají vše tak, jak mají. Úplná individualizace, při tak širokém hráčském kádru, samozřejmě není možná, nicméně trenéři mi vycházejí vstříc, jak je to jen možné.“

Podle toho, jak to popisuješ, jsi sám sobě nenasadil laťku zrovna nízko. To vážně ještě stihneš skloubit s prací v libeňském fitku?

„Je to tak skloubené, že to časově zvládám. Zatím to skvěle klape. Michal Zach a jeho trenérský tým si dělají svojí část přípravy a vše pochopitelně neustále konzultujeme.“

Zmínil jsi, že jsi našel nějaké ty vykřičníky, pokud to ale otočíme, lze některé z hráčů označit jako vzor kondiční připravenosti?

„Nebudu jmenovat, ale rozhodně je tu několik kluků, kteří by v tomto směru snesli prvoligové měřítko. Je na nich hodně vidět, že mají zkušenosti i z přípravy mimo hřiště a fyzické přípravě se důkladně věnovali už v předchozích svých klubech či angažmá. Já velmi pozitivně hodnotím odezvu všech kluků, tedy skutečnost, jak všichni na sobě poctivě pracují. To je pro mě nejmilejší překvapení: není na nich vidět, že to mají jakoby přikázané, ale dělají vše z vlastní vůle. Jsou do toho zapálení a chtějí také se mnou o všem komunikovat. Všichni pracují naplno, takže mohu říct, že z hlediska disciplíny dosud nenastal ani jeden, byť sebemenší, problém.“

To se dobře poslouchá. Nicméně leckterého pozorovatele zvenčí, podívá-li se na tabulku a vidí Vyšehrad poslední se čtyřmi body, může napadnout, tohle mužstvo asi nebude v ideálním stavu. Napadlo to i tebe, když jsi dostal nabídku?

„Pravdou je, že pohled na tabulku je nemilý. Na druhou stranu snažím se, alespoň ve své hlavě, nepřesahovat své kompetence. Moje zadání je naprosto jasné, kluky co nejlépe připravit mimo hřiště, takže se nesnažím koukat někam za roh. Hlavní trenér Michal Zach i my všichni ostatní chceme odvést co nejlepší práci.“

Po podzimu máme sice jen čtyři body, kluci se však netají tím, že mají vůli na jaře vše napravit. Věřme tedy, že se tak stane a přispěje k tomu i tvé zdejší angažmá…

„Byl bych opravdu moc rád, aby se tak opravdu stalo. Jak realizační tým, tak i samotní hráči dělají, co mohou. Na všech je znát, že jsou ochotni udělat ten pověstný krok navíc, aby všechno šlapalo a dostavily se nakonec i ty výsledky.“

Popravdě je tady také ten fakt, že druhá liga a ČFL je současně předělem mezi profesionální a amatérskou sférou. A nikomu se asi nechce přejít od profesionálů k amatérům.

„Zachránit druhou ligu určitě lze a určitě to také chceme. Možná naše současná pozice, kdy podle tabulky nemáme co ztratit, může být naopak jistou výhodou. Není důvod, proč bychom do toho neměli na jaře bez jakéhokoliv ostychu šlápnout tak, abychom se pokusili urvat co nejvíc. Všichni ostatní si myslí, že Vyšehrad spadne, tak ať si to myslí dál.“

Zmínil jsi, že se nesnažíš koukat za roh, ale přece jen... Coby bývalý brankář, nemáš alespoň nutkání, probírat gólmanské věci s Kamilem Čontofalským?

„Pokud nejsem vyloženě dotázán, do fotbalových záležitostí se nepletu. Původně to bylo dokonce tak, že jsem si řekl, budu jen kondičním trenérem a k fotbalovému mužstvu už nepůjdu, jenomže čas mění názory. Ambice stát se například trenérem brankářů ale nadále nemám. A Kamil Čontofalský je rozhodně mužem na svém místě.“

Budeš se účastnit i samotných zápasů, nebo ne?

„Pokud to vládní regule dovolí a vejdu se tudíž na lavičku, účastnil bych se velmi rád. Vztahy s kluky se velmi rychle budují, a to pak stoupá zájem i o to, jak se jim bude dařit. A já jim budu moc fandit. Nejsem si jist, zda budu s mužstvem jezdit někam až na druhý konec republiky, to asi ne, ale minimálně každého domácího zápasu bych se rád zúčastnil. Jak říkám, bude-li mi to umožněno. Pokud se nedostanu na lavičku, tak alespoň na tribunu. Těžko teď předjímat, jaké budou platit na jaře regule.“

Za dva měsíce ti bude třicet let, v podstatě jsi teď v ideálním fotbalovém věku. Proč jsi vlastně předčasně ukončil kariéru, bylo to kvůli bolavému rameni?

„To rameno by možná ještě nějaký čas vydrželo, možná i celou kariéru, ale víc rozhodla moje touha dělat kondičního trenéra. Stále víc jsem cítil, že tohle mě opravdu naplňuje. Moje brankářská kariéra hrozně rychle vyletěla nahoru a pak začala upadat. Tělocvična mě začala bavit stále víc, a to platí stále. Pro mě je podstatné, že se teď cítím mnohem šťastnější, než tomu bylo během aktivní fotbalové kariéry. Je to i díky té odezvě ze strany kluků, s nimiž pracuji, jak už jsem zmínil. Fakt mě to baví. Roky jsem se vzdělával, i v zahraničí, a tak nenechávám to svoje know-how jen tak zbůhdarma ležet. Snažím se na sobě extrémně pracovat a troufnu si už dnes říct, že jsem výrazně lepším trenérem, než jsem byl fotbalistou.“

Kdy a kde jsi vlastně skončil s fotbalem?

„Skončil jsem v Jablonci, pak jsem ještě zkusil hrát v poli. V Kosoři jsem byl útočníkem, jenomže coby bývalý brankář jsem měl problémy třeba s převzetím balonu či náběhy za obranu. Radši jsem pak zkusil hrát beka, to už bylo lepší. Nakonec jsem si zahrál krátce za Tachov poté, co odstoupil z ČFL. Ale skončil jsem brzy kvůli zranění. Mistrovský zápas jsem nehrál už tři roky.“

Máš na sobě dres Chelsea, slavného klubu, v němž jsi před lety působil…

„Je to dres, který se radši moc nepere. Byl jsem v Chelsea od svých patnácti do dvaceti let, ale v A-týmu, kde byl brankářskou jedničkou Petr Čech, jsem si nezachytal. Působil jsem v rezervě, až když přišel trenér Guus Hiddink, vytáhl si mě do áčka. Byli jsme gólmanskou trojicí Petr Čech, Hilario a já, ale za A-tým jsem nenastoupil.“

Takže vzpomínky na Anglii jsou proto spíš hořké…?!

„Vůbec ne, na Anglii vzpomínám moc rád. Vlastně na celou brankářskou kariéru, až na pár výjimek. Užil jsem si to. Například partu, jakou jsem zažil v Jablonci okolo Tomášů Juna a Hübschmana, to bylo fantastické.“

Na jaký svůj zápas vzpomínáš nejradši?

„Šlo o můj první zápas za béčko Chelsea, hráli jsme doma 0:0 s Arsenalem. Ten zápas mi vyšel, v podstatě mi zajistil smlouvu na další dva roky. Mimochodem za soupeře tehdy chytal Wojciech Szczesny, nyní brankář Juventusu Turín.“

Honzo, hodně úspěchů na Vyšehradě, a to jak ku prospěchu vlastnímu, tak i celého našeho mužstva!