Zpět na seznam novinek

„A“-muži – Oldřich Pařízek (na snímku Michala Šuly/MAFRA), asistent trenéra A-týmu Slavoje Vyšehrad Romana Veselého a současně kouč brankářů, poskytl velký rozhovor hojně navštěvované internetové stránce idnes.cz. Zpovídal ho známý novinář Jan Palička, vedoucí fotbalové sekce sportovní redakce MF DNES. Interview se týká zejména aktivní brankářské kariéry Oldřicha Pařízka a zde je jeho přepis.

 

U papeže zazpíval: Okolo Frýdku. A jak si paličák Pařízek pokazil kariéru

Jeho rodokmen připomíná napínavý román, ve kterém musíte sledovat každou větu, protože jinak se v ději ztratíte. Jeho babička pochází ze známého rodu Salmů ze Sudet. Nejprve si vzala vojáka Böhma z wehrmachtu, kterého zabili na sremské frontě v Jugoslávii. Když rodinu po válce násilně odsouvali, zamiloval se do ní jistý pan Pařízek, člen vysídlovacích jednotek. „Můj děda,“ zdůrazní Oldřich, jeden z nejtalentovanějších českých brankářů ze začátku devadesátých let.

Kdyby si nezlomil holenní kost, chytal by v poháru proti Chelsea a nejspíš by přestoupil do Sparty.

Než příběh pokračuje, Pařízek usrkne kávu a zapálí si druhou cigaretu.

Jeho táta je Němec, ale v osmašedesátém emigroval do Československa. Když pochopil, že udělal osudovou chybu, utíkal zase zpátky.

To byste nevymysleli.

Povídání s Oldřichem Pařízkem přitom mělo zprvu jiný důvod. On totiž pět let chytal v nejstarším belgickém klubu Royal Antverpy, což je čtvrteční soupeř Plzně ve 3. předkole Evropské ligy.

Vzpomenete si, jak se vlámsky řekne brankář?

Doelman. Na vlámštinu mě nedostanete, mluvím plynně.

Chrochtání vám nevadí?

Naopak, zní mi libozvučně, to se učilo samo. Tři měsíce jsem si sice v Antverpách vystačil s němčinou, ale pak se přede mě postavil jeden spoluhráč a drsně povídá: Vykašli se na němčinu, mluv jako my. A tak jsem poslechl.

Tak snadné?

Jazyky mi lezou do hlavy snadno. Mluvím rusky, anglicky, německy i srbsky, protože jsem měl v Antverpách jedenáct spoluhráčů z Jugoslávie. Mrzí mě jen francouzština, tu bych ocenil. Umím základní fráze, hodně rozumím, ale mluvení neovládám.

Překvapujete.

Proč? Hrál se mnou korejský reprezentant Sol Ki-hjon, anglicky neuměl slovo. Vozil jsem ho autem, protože neměl řidičák. Každé slovo v angličtině, kterou jsem ho učil, mi opakoval v korejštině, takže jsem hodně pochytil.

Sol Ki-hjon hrál na mistrovství světa 2002, že?

Od nás šel do Anderlechtu a pak do Premier League. Útočník, klasická devítka, střelec. Létaly za ním hordy korejských novinářů, protože krajánci v Evropě, to pro ně byla vzácnost. Naše zápasy se v Koreji vysílaly živě. A takhle jednou Sol po tréninku povídá těm svým krajanům s kamerami: Máme tu brankáře, který umí korejsky! A ukázal na mě. Přiřítilo se padesát novinářů a já musel odpovídat do mikrofonů. Mám schovanou videokazetu, na které se v korejských znacích píše: Živě z Antverp, Oldrich Parizek. Byl jsem z toho tak překvapený, že jsem se ani nestyděl.

Z přestupu do Antverp jste v lednu 1998 trému neměl?

Spíš jsem neměl na výběr. Na Žižkově, kde jsem chytal, mi řekli: Pokud s námi neprodloužíš smlouvu, tak se z Belgie vůbec nevracej! A tak jsem šestého vyrazil, sázka na jednu kartu. Bez přípravy, úplně z voleje. Na zkoušce bylo šest brankářů a bourák Piplica, který pak strávil jedenáct let v Chotěbuzi, už měl připravenou smlouvu. Prezident ji zmuchlal a dal ji mně.

Mám vám věřit?

Nekecám. Royal měl dvanáct bodů, mišmaš jedenácti národností beznadějně odsouzený k sestupu. K tomu rošády trenérů, taky se boural stadion kvůli mistrovství Evropy, které se nakonec v Antverpách nehrálo... Víte, Royal je soukromý klub a zakládá si na tom, že je nejstarší v Belgii. Ve znaku má královskou korunu a jedničku. Považuje se za belgickou šlechtu. Něco jako Sparta u nás.

Má důvod, když nevyhrál přes šedesát let titul?

Royal to má v sobě zakořeněné. I na druhou ligu se prodalo deset tisíc permanentek, na zápasy ven jezdilo pět tisíc lidí. Víte, Royal se nehlásí k Antverpám, ale ke čtvrti Deurne, která není nijak zvlášť bohatá. Spíš je plná lidí bez práce. A pro ně je fotbal vším. Když dostanou peníze od sociálky, spěchají si koupit lístky na zápas.

Až tak?

Láska až za hrob. Stadion Bosuil je kultovní místo, má úžasnou atmosféru a musím říct, že pro Plzeň je výhoda, že nesplňuje parametry pro poháry.

Antverpy v pohárech nikdy nezářily, ovšem v roce 1993 došly až do finále Poháru vítězů pohárů.

Však nám to připomínali na každém kroku. Majitel Eddy Wauters se tím pyšnil, mnozí ti hrdinové pracovali pro klub pořád nebo se aspoň pohybovali okolo. Poznal jsem útočníka Czerniatynského, záložníka Lehnhoffa, brankáře trénoval Ratko Svilar. A víte vy, že Antverpy byly farmou Manchesteru United?

Ano, na přelomu tisíciletí.

Hráli jsme druhou ligu, vlastně celkem nuda, přesto na naše zápasy létal trenér Alex Ferguson. Začínal u nás John O’Shea, bývalý kapitán irského nároďáku. Nebo levý bek Higginbotham, taky Chadwick.

Možná škoda, že jste v Antverpách nezůstal.

Možná? Určitě! Dodnes lituju, jak jsem byl tvrdohlavý. V roce 2001 mě chtěl Stuttgart, sháněl zkušenou dvojku k Hildebrandovi: Dáme půl milionu eur, v přepočtu deset milionů korun! Jenže Antverpy chtěly dvakrát tolik: Přece neprodáme jedničku pod cenou! Urazil jsem se a půl roku nechytal.

Vy jste beran.

Se vším všudy. I ve zvěrokruhu. Paličák, magor. Šprajcnul jsem se a nešlo se mnou hnout. Ještě poslední den přijel pan Wauters, aby mě přemluvil. Celý barák naložený do náklaďáku, směr Příbram: Oldrich, jsi tu pět let, fanoušci tě milují, kam bys odcházel? Dám ti dvakrát tolik!

A vy?

Nepustil jste mě do Stuttgartu a zkazil mi život. Sbohem! Já byl paličák.

Odjakživa jste paličák?

Tvrdohlavost mám v genech. Babička Salmová pochází ze Šluknovského výběžku. Provdala se za německého majora, který padl na frontě v Jugoslávii. Odsunuli ji. S vojákem wehrmachtu měla pět dětí, ale můj děda Pařízek, člen nekompromisních vysídlovacích jednotek, si ji stejně vzal. Šli spolu do Němec a děda byl do třiašedesátého bez občanství. Táta se narodil jako Němec.

Bez háčku v příjmení?

Karl-Heinz Parizek. Vyprávěl mi, jak se rodina v osmašedesátém rozhodla vrátit domů: V Čechách se to otáčí, měli bychom být u toho. Měli veškerá privilegia, mohli si cestovat, jak chtěli, na Hradě je přijali, protože se emigranti vrátili domů.

A chyba.

Kdo ví, jaký bychom mohli mít všichni život. Každopádně ve čtyřiaosmdesátém táta utekl zpátky. Moje mamka nechtěla, abychom šli, tak se rozvedli.

Pak asi nastaly problémy, ne?

Nesměli jsme jezdit ven. Ani s fotbalem. Poprvé mě pustili v patnácti na turnaj do Říma. Tamní atašé nám zázračně zařídil audienci u papeže Jana Pavla II. Na Svobodné Evropě o tom mluvili, což bylo neskutečné: Mladí chlapci z Mladé Boleslavi zpívali u Svatého otce.

Zpívali jste?

Klekli jsme si, dostali na jazyk hostii a my, puberťáci z bolševického Československa, spustili: Okolo Frýdku cestička a na ní se zelená... Nejvíc dojatý byl papaláš, který nás měl hlídat. Klečel, zpíval, slzy v očích.

Nechtěl jste emigrovat?

Zatímco kluci jeli v autobusu, já si vyprosil, ať můžu cestovat s tátou v jeho modrém mercedesu piano. Viděli jsme se poprvé po třech letech. Když jsme se vraceli, zastavil sto metrů před čárou, brečel a povídá: Oldo, nechceš zůstat venku?

Přemýšlel jste?

Musel jsem domů, kvůli mámě. Každopádně trenéři před autobusem bafali jednu cigaretu za druhou, a když jsem přišel, říkali: Bez tebe bychom se nemohli vrátit ani my, ručili jsme za tebe krkem. I máma podepsala lejstro, že pokud zůstanu venku, republika mě dostane zpátky přes Červený kříž.

Drsné.

Pro mě nic nezvyklého. Vyrůstal jsem ve vesničce u Mladé Boleslavi, měl dva vlastní a dva nevlastní sourozence. Když to přeženu, co jsem neukradl na stromě nebo na poli, to jsem neměl. Od rána do večera venku, byl jsem dítě ulice.

Co na to ve škole?

Všem jsem tvrdil, že se budu živit fotbalem. Komunista Odnoha, ředitel střední školy, si mě při nástupu zavolal a řekl mi: Máte v papírech, že váš otec emigroval, takže tu zabíráte místo dětem proletářů! Fotbal mě zachránil. Dostal jsem smlouvu v Boleslavi, pak šel na vojnu do Slaného a ve dvaadvaceti na Žižkov.

Co kdybyste si v srpnu 1994 nezlomil nohu proti Norrköpingu?

Mohl jsem chytat další kolo s Chelsea a třeba jít do Sparty. Měla zájem, protože se připravovala, že odejde Petr Kouba. Já byl na vrcholu. Připadal jsem si jako mistr světa a díky sebevědomí smazával nedostatky.

Že jste nebyl rychlý?

Byl jsem nejpomalejší ze všech! Sprinty pro mě bývaly za trest. Na druhou stranu jsem dobře předvídal hru, měl slušnou techniku chytání a hlavně jsem se nebál.

To se mi vybaví hned. Vletěl jste do každého souboje a u toho jste neustále křičel.

Trenér Kotrba říkal: Pařez, když nebudeš křičet, jsi mrtvej! Na tom jsem měl postavenou kariéru. Dokázal jsem z brány dirigovat celý tým.

Nepřeháněl jste to s agresivitou?

Nebylo zbytí. Osmkrát zlomený nos, neznal jsem bratra. Všichni se mě báli. Takový Petr Švancara mi vyprávěl, jak ho trenéři přemlouvali: Měl bys toho Pařízka pozlobit, dloubni ho! Švanci se polekal: A nemohl by někdo jiný? Věděl, že ho to bude bolet. Nosem jsem uměl soupeře odnést od branky až na půlku.

Jak může ten samý Pařízek trénovat gólmany na Vyšehradě?

Protože se zklidnil. Dospěl. Já měl v Belgii bezva souseda, Jean-Marie Pfaff se jmenoval.

Legendární brankář, jeden z hrdinů mistrovství světa 1986.

Nejznámější osobnost belgického fotbalu a můj první mentální kouč. Zadarmo. Chodili jsme na kafe, na večeře a on mi radil: Musíš vypadat hezky, nehrb se, prodej se! To on uměl. Na košili nápis sponzora, široký úsměv, šedivé kudrnaté vlasy po ramena. Jako měli svou reality show třeba Osbournovi, tak v Belgii frčeli Pfaffovi. De Pfaffs se to jmenovalo.

Trénovat Pfaff dokázal?

Přišel do Oostende, vyhrnul šusťákové rukávy a bonvivánsky povídá: Mě trénoval Lattek v Bayernu, my poráželi všechny. Načež vzal míč, křápnul ho do vzduchu a zavelel: Pánové, na tři dopady, pak hrajte!

Chápu, spoléhal na svoje jméno a charizma.

Trénovat neumí, poradit ano. Já už se ráno před zápasem cítil napružený, celý soustředěný. Sedíme v kavárně a on: Co blbneš? Víš, kolik energie spálíš, než začne zápas? A co budeš dělat zbytek dne? Tak jsem si bral příklad.

Čím jste si tak sedli?

 Třeba tím, že jeho vnučka a moje dcera Silke se narodily ve stejný termín ve stejné porodnici.

Řekl jste Silke?

Naše první dcera, ta mladší je Ella, se narodila v Antverpách. Odvezl jsem ženu do porodnice a pořád nebylo jasné, jak se malá bude jmenovat. Koupil jsem knihu Dva tisíce jmen, pozval spoluhráče na párty, grilovalo se, popíjelo. Každý měl zvolit svých šest favoritů. V půl jedenácté jsem se zvedl a řekl: Dost, bude to Silke! Prostě Beran.

Už tehdy jste kouřil?

Od vojny. Nejdřív tak deset denně, po kariéře klidně krabičku. Chutná mi to a neumím se toho zbavit.

Zkoušel jste?

 Jo, ale tloustnul jsem. Až nad 115 kilo. Protože to dcerám smrdí, kouřím doma hity, elektronické cigarety.

Pamatují si vás v Antverpách?

To si pište. Já býval vedet, vlámsky hvězda. Měl jsem svůj song, kterým mě vítali, když jsem vbíhal na hřiště: Číslo jedenadvacet, nummer eenentwintig, Oldrich Parizek. Fanoušci Royalu jsou fanatici a Plzeň to pozná. Snadné to mít nebude.

Autor: Jan Palička

 

Zdroj: https://www.idnes.cz/fotbal/zahranici/ondrich-parizek-rozhovor-royal-antverpy-kariera.A190806_204345_fot_zahranici_ten